Chrání naše životy a k tomu? Vyhrávají. Naposledy v září na světovém šampionátu v Banské Bystrici. Parta deseti českých hasičů vybojovala pro Česko historicky první zlatou medaili v soutěži týmů. „A to je to hlavní, o co se bojuje,“ říká reprezentační trenér Jiří Kotáb.

Soutěž zahrnuje hned několik disciplín - požární útok, také štafetu na 4x100 metrů s překážkami, dále výstup na cvičnou věž a běh na 100 metrů s překážkami. „Už dříve kluci vyhráli některý z individuálních závodů, které jsou součástí souboje družstev. Ale to je úspěch jednotlivce, jako když na mistrovství světa v hokeji ovládnete kanadské bodování,“ vysvětluje Kotáb.

A jeden z českých tahounů? Třeba talentovaný Daniel Klvaňa. „Zlatých medailí z mistrovství světa jsem získal už osm, ale tahle poslední patří určitě k té nejcennější v mé sbírce. Trenérům se podařilo sestavit kvalitní tým a závodnici dokázali prodat svou formu,“ uvažuje s odstupem času. „Nejtěžší pro mě bylo udržet nervy na uzdě.“

K tomu mu skvěle pomáhá předzávodní rituál alá Usain Bolt – podobně jako fenomenální jamajský sprinter totiž v disciplíně 100 metrů s překážkami zaklekne do bloků a prstem ukáže k nebi. „Je to takový můj rituál. Vždy, když jdu na start, tak se pomodlím a jdu do bloků.“

K požárnímu sportu se dostal v osmi letech v roce 2008 díky svým kamarádům. „Od roku 2011 jsem byl až do roku 2016 členem dorostenecké reprezentace a nyní budu už tři roky v mužské reprezentaci. Trénujeme každý individuálně podle svých potřeb. Já osobně se snažím trénovat každý den, ale nezapomínám na regeneraci, která je u tohoto sportu důležitá,“ vysvětluje. „S reprezentací se sejdeme čtyřikrát do roka na reprezentačních soustředěních, která trvají většinou čtyři dny.“

Třeba favorizovaný ruský tým je na tom ale mnohem líp. „Naše reprezentace je složená s profesionálních a dobrovolných hasičů a bohužel nemáme takové tréninkové podmínky jako mají závodníci v Rusku. Oni mají asi 70 krytých hal s věží, a proto nám pořád právě v disciplíně výstup na cvičnou věž utíkají,“ líčí Klvaňa. „Také je rozdíl v tom, že ruští závodnici jsou profesionální sportovci. My normálně pracujeme a jezdíme k zásahům. A třeba zase Bělorusové mají 17 soustředění ročně, což se poté také projeví v sehranosti týmu.“

Jenže Češi právě letos dokázali, že nic není nemožné...

Autor: Markéta Kosová

převzato z: CZECHTEAM